NEW HAVEN – Od doby „Velké recese“ v letech let 2007-2009 hlavní světové centrální banky drží krátkodobé úrokové sazby na téměř nulových úrovních. Ve Spojených státech zůstávají krátkodobé sazby i po nedávných zvýšeních ze strany Federálního rezervního systému pod 1 % a dlouhodobé úrokové sazby u významných státních dluhopisů jsou podobně nízké. Nadto hlavní centrální banky v rekordním rozsahu podporují trhy nákupy a držením obrovských množství dluhu.
Proč jsou všechny tyto ekonomické infuze nezbytné a proč tak dlouho?
Říct, že to zapříčinila Velká recese, by bylo příliš zjednodušující. Dlouhodobé reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby nedosáhly skutečně nízkých úrovní během období let 2007-2009. Když se člověk podívá na křivku výnosu desetiletých dluhopisů USA během posledních 35 let, vidí celkem plynulý sestupný trend, bez čehokoli obzvláštního během Velké recese. Na konci recese, v roce 2009, dosahovala výnosová míra 3,5 %. Teď je jen něco přes 2 %.
Víceméně totéž platí pro reálné úrokové sazby. Během Velké recese výnos z desetiletých inflačně chráněných státních dluhopisů (TIPS) dosáhl v jednu chvíli téměř 3 % a na konci recese činil téměř 2 %. Od té doby výnos z desetiletých TIPS převážně klesal a zůstává nízký, v květnu 2017 na úrovni 0,5 %.
Skutečnost, že jsou lidé ochotni vázat své peníze na deset let při tak nízkých úrokových sazbách, naznačuje existenci dlouhého trendu k pesimizmu, který se odráží v současné popularitě pojmu „sekulární stagnace“ k popisu trvale slabé ekonomiky. Poté, co tento termín použil bývalý ministr financí USA Lawrence Summers v listopadu 2013 při projevu v Mezinárodním měnovém fondu, ujal se jej komentátor listu New York Times Paul Krugman a dál už se šířil bleskově.
Přestože se sekulární stagnace stala oblíbeným heslem pět let po finanční krizi roku 2008, samotný pojem je mnohem starší. Poprvé se objevil v předsednickém projevu ekonoma Harvardovy univerzity Alvina Hansena k Americké ekonomické asociaci v prosinci 1938 a v jeho knize, která vyšla týž rok.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hansen popsal „podstatu sekulární stagnace“ jako „churavějící zotavení hynoucí v dětském věku a deprese, které jsou potravou samy sobě a zanechávají za sebou tvrdé a zdánlivě neodstranitelné jádro nezaměstnanosti“. Když Hansen pronášel svůj projev, očekával, že stagnace amerického hospodářství přetrvá napořád. Deprese, která započala krachem burzy v roce 1929, vstupovala do desátého roku své existence a druhá světová válka ještě nezačala. Stagnace skončila až poté, co v roce 1939 propukla válka.
Hansenova teorie sekulární stagnace z doby Velké deprese se zakládala na postřehu ohledně americké porodnosti, která byla ve 30. letech neobvykle nízká, přičemž dramaticky poklesla už koncem 20. let. Nižší počet narozených stagnaci zachovává, domníval se Hansen, protože lidé nemusí tolik utrácet za děti a cítí menší potřebu investovat do budoucna. Podle statistik Světové banky průměrná celosvětová porodnost od finanční krize roku 2008 také klesá. Nízká natalita však neměla právě s touto krizí nic společného, neboť porodnost setrvale klesá už větší část století.
Jiným vysvětlením je, že krize roku 2008 přetrvává v našich myslích, v podobě zvýšeného strachu, že možná bezprostředně hrozí zřídkavé, leč závažné události označované za „černé labutě“, navzdory přiměřeně vysokým hladinám důvěry spotřebitelů a poměrně nízké volatilitě finančního trhu (s jistými výjimkami). Nedávné pojednání od Juliana Kozlowskiho, Laury Veldkampové a Venkyho Venkateswarana z Newyorské univerzity tvrdí, že je racionální takové obavy chovat, protože jakmile skutečně dojde k dříve nepředstavitelné události, člověk na ni právem nezapomene.
Má vlastní teorie k dnešní stagnaci se zaměřuje na sílící úzkost z překotných pokroků v oblasti techniky, která by nakonec mohla nahradit řadu, ba možná většinu našich pracovních míst, což by mohlo vyvolat rozsáhlou ekonomickou nerovnost. Lidé jsou dnes snad čím dál zdráhavější utrácet, protože mají neurčitý strach o svou dlouhodobou zaměstnatelnost – strach, který ovšem nemají první na jazyku, když odpovídají v průzkumech spotřebitelské důvěry. Je-li tomu tak, potřebují možná v čím dál větší míře stimulaci ve formě nízkých úrokových sazeb, aby dál utráceli.
Vytrvalý příval dobrých zpráv po krizi může lidem vštípit určitý nevýrazný optimizmus, aniž by skutečně odstranil strach z další krize v budoucnu. Politici a média pak tento optimizmus přiživují slibnými popisy vývoje, jež si široká veřejnost nedokáže protřídit ani je potvrdit.
Asi od roku 2012 trhy s akciemi a s nemovitostmi dosahují nových rekordů. Totéž se ale dělo i během Velké deprese: zpravodajské sdělovací prostředky neustále informovaly o rekordních výších toho či onoho ekonomického ukazatele. Hledání v kategorii „zpravodajství a noviny“ v systému Proquest za roky 1930-1939 vypíše 10 315 článků se slovy „record high“ (rekordní výše). Většina těchto článků je o ekonomických proměnných. V roce 1933, na nejhlubším dně deprese, byly ohlášeny rekordní výše těžby ropy, cen pšenice, zlata a míst na komoditních burzách, spotřeby cigaret, poštovních vkladů, odbytu či zisků jednotlivých společností a tak dále.
Takové pozitivní zprávy mohou lidem dodat určitou naději, že se situace celkově zlepšuje, aniž by rozptýlily strach, že stále mohou být zasaženi ekonomicky pustošivou událostí. Bez mimořádně silných stimulačních opatření bude tato neblahá předtucha omezovat jejich výdaje. Narativní psychologie nás poučila, že v tom není žádný rozpor: lidé se dokážou držet paralelních a protichůdných vyprávění současně. Když v představivosti lidí uvíznou katastrofické scénáře, tvůrci politik musí náležitě reagovat.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
While both the American and Chinese Gilded Ages raised material standards of living for hundreds of millions of people, their endemic corruption produced radically unequal and unsustainable growth. Ultimately, both periods offer cautionary tales about unbridled crony capitalism, not models for blind emulation.
explains how corruption both drove the country's GDP growth and sowed the seeds for its current economic problems.
Since taking power in 2014, Prime Minister Narendra Modi and his ruling Bharatiya Janata Party have stoked Hindu nationalism, hollowed out India’s democracy, and overseen an economy that is probably performing far worse than official figures suggest. And yet Modi and the BJP are genuinely popular, making them likely – though not certain – to emerge victorious when the ongoing parliamentary election concludes in June.
NEW HAVEN – Od doby „Velké recese“ v letech let 2007-2009 hlavní světové centrální banky drží krátkodobé úrokové sazby na téměř nulových úrovních. Ve Spojených státech zůstávají krátkodobé sazby i po nedávných zvýšeních ze strany Federálního rezervního systému pod 1 % a dlouhodobé úrokové sazby u významných státních dluhopisů jsou podobně nízké. Nadto hlavní centrální banky v rekordním rozsahu podporují trhy nákupy a držením obrovských množství dluhu.
Proč jsou všechny tyto ekonomické infuze nezbytné a proč tak dlouho?
Říct, že to zapříčinila Velká recese, by bylo příliš zjednodušující. Dlouhodobé reálné (inflačně očištěné) úrokové sazby nedosáhly skutečně nízkých úrovní během období let 2007-2009. Když se člověk podívá na křivku výnosu desetiletých dluhopisů USA během posledních 35 let, vidí celkem plynulý sestupný trend, bez čehokoli obzvláštního během Velké recese. Na konci recese, v roce 2009, dosahovala výnosová míra 3,5 %. Teď je jen něco přes 2 %.
Víceméně totéž platí pro reálné úrokové sazby. Během Velké recese výnos z desetiletých inflačně chráněných státních dluhopisů (TIPS) dosáhl v jednu chvíli téměř 3 % a na konci recese činil téměř 2 %. Od té doby výnos z desetiletých TIPS převážně klesal a zůstává nízký, v květnu 2017 na úrovni 0,5 %.
Skutečnost, že jsou lidé ochotni vázat své peníze na deset let při tak nízkých úrokových sazbách, naznačuje existenci dlouhého trendu k pesimizmu, který se odráží v současné popularitě pojmu „sekulární stagnace“ k popisu trvale slabé ekonomiky. Poté, co tento termín použil bývalý ministr financí USA Lawrence Summers v listopadu 2013 při projevu v Mezinárodním měnovém fondu, ujal se jej komentátor listu New York Times Paul Krugman a dál už se šířil bleskově.
Přestože se sekulární stagnace stala oblíbeným heslem pět let po finanční krizi roku 2008, samotný pojem je mnohem starší. Poprvé se objevil v předsednickém projevu ekonoma Harvardovy univerzity Alvina Hansena k Americké ekonomické asociaci v prosinci 1938 a v jeho knize, která vyšla týž rok.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hansen popsal „podstatu sekulární stagnace“ jako „churavějící zotavení hynoucí v dětském věku a deprese, které jsou potravou samy sobě a zanechávají za sebou tvrdé a zdánlivě neodstranitelné jádro nezaměstnanosti“. Když Hansen pronášel svůj projev, očekával, že stagnace amerického hospodářství přetrvá napořád. Deprese, která započala krachem burzy v roce 1929, vstupovala do desátého roku své existence a druhá světová válka ještě nezačala. Stagnace skončila až poté, co v roce 1939 propukla válka.
Hansenova teorie sekulární stagnace z doby Velké deprese se zakládala na postřehu ohledně americké porodnosti, která byla ve 30. letech neobvykle nízká, přičemž dramaticky poklesla už koncem 20. let. Nižší počet narozených stagnaci zachovává, domníval se Hansen, protože lidé nemusí tolik utrácet za děti a cítí menší potřebu investovat do budoucna. Podle statistik Světové banky průměrná celosvětová porodnost od finanční krize roku 2008 také klesá. Nízká natalita však neměla právě s touto krizí nic společného, neboť porodnost setrvale klesá už větší část století.
Jiným vysvětlením je, že krize roku 2008 přetrvává v našich myslích, v podobě zvýšeného strachu, že možná bezprostředně hrozí zřídkavé, leč závažné události označované za „černé labutě“, navzdory přiměřeně vysokým hladinám důvěry spotřebitelů a poměrně nízké volatilitě finančního trhu (s jistými výjimkami). Nedávné pojednání od Juliana Kozlowskiho, Laury Veldkampové a Venkyho Venkateswarana z Newyorské univerzity tvrdí, že je racionální takové obavy chovat, protože jakmile skutečně dojde k dříve nepředstavitelné události, člověk na ni právem nezapomene.
Má vlastní teorie k dnešní stagnaci se zaměřuje na sílící úzkost z překotných pokroků v oblasti techniky, která by nakonec mohla nahradit řadu, ba možná většinu našich pracovních míst, což by mohlo vyvolat rozsáhlou ekonomickou nerovnost. Lidé jsou dnes snad čím dál zdráhavější utrácet, protože mají neurčitý strach o svou dlouhodobou zaměstnatelnost – strach, který ovšem nemají první na jazyku, když odpovídají v průzkumech spotřebitelské důvěry. Je-li tomu tak, potřebují možná v čím dál větší míře stimulaci ve formě nízkých úrokových sazeb, aby dál utráceli.
Vytrvalý příval dobrých zpráv po krizi může lidem vštípit určitý nevýrazný optimizmus, aniž by skutečně odstranil strach z další krize v budoucnu. Politici a média pak tento optimizmus přiživují slibnými popisy vývoje, jež si široká veřejnost nedokáže protřídit ani je potvrdit.
Asi od roku 2012 trhy s akciemi a s nemovitostmi dosahují nových rekordů. Totéž se ale dělo i během Velké deprese: zpravodajské sdělovací prostředky neustále informovaly o rekordních výších toho či onoho ekonomického ukazatele. Hledání v kategorii „zpravodajství a noviny“ v systému Proquest za roky 1930-1939 vypíše 10 315 článků se slovy „record high“ (rekordní výše). Většina těchto článků je o ekonomických proměnných. V roce 1933, na nejhlubším dně deprese, byly ohlášeny rekordní výše těžby ropy, cen pšenice, zlata a míst na komoditních burzách, spotřeby cigaret, poštovních vkladů, odbytu či zisků jednotlivých společností a tak dále.
Takové pozitivní zprávy mohou lidem dodat určitou naději, že se situace celkově zlepšuje, aniž by rozptýlily strach, že stále mohou být zasaženi ekonomicky pustošivou událostí. Bez mimořádně silných stimulačních opatření bude tato neblahá předtucha omezovat jejich výdaje. Narativní psychologie nás poučila, že v tom není žádný rozpor: lidé se dokážou držet paralelních a protichůdných vyprávění současně. Když v představivosti lidí uvíznou katastrofické scénáře, tvůrci politik musí náležitě reagovat.
Z angličtiny přeložil David Daduč